O splnění jednoho snu..
Marcialonga je závod ve Val di Fiemme v blízkosti Trenta v Itálii. Běží se 70 km na lyžích klasickou technikou a je součástí Světového poháru lyžařských maratónů. Už samotné zařazení závodu do poháru je pro pořadatele prestižní záležitostí.
Když jsem loni na jaře dostal nabídku se ho zúčastnit, nezaváhal jsem ani minutu, splnil bych si totiž dávný sen. Přihláška se podává už v květnu a startovné se pohybuje kolem 1700,- Kč. Hned po přihlášení jsem zahájil
přípravu výběhem na Radhošť a zařadil jsem do ní posilování rukou, protože v Marcialonze je hodně stoupání. Vrcholem přípravy byly těžké závody typu Ondřejnická patnáctka především Chřibský maratón. Pak už bylo nekonečné čekání na sníh. Dočkal jsem se koncem roku a na Pustevnách najezdil asi 100 km. Hodně jsem si sliboval taky od Jizerské padesátky, kde sice bylo sněhu dost, ale pořadatelé se s úpravou "stop" moc nevyznamenali. Vlastně ani žádné "stopy" nebyly. Ale bral jsem to tak, závod v délce 4 hod 20 min je solidní příprava. Hodně mi dal také ozdravný pobyt na Bečvách, kde jsem najezdil 200 km. Zvládl jsem ten nápor dobře a to mě uklidnilo. 70 km určitě dám, ale bude to bolet. To však patří k věci.
Na Marcialongu jsem vzal s sebou manželku Lenku. Jeli jsme tam s výbornou partou ze Zubřího - vstupní poplatek do autobusu byla láhev slivovice. Z Rožnova jsme vyjeli ve čtvrtek 26. lena v osm večer a už ráno po deváté hodině jsme byli na místě. Bydleli jsme v Cavaleze, v cíli závodu, což se ukázalo jako velmi výhodné. Z penzionu byl úžasný výhled na celé údolí a vrcholky Dolomit. Jen ten šok - nebyl tam skoro žádný sníh! "No to teda bude něco, na čem se to pojede?" Honza Hartl, starý matador ze Vsetína, mě uklidňoval: "Neboj, sníh navezou." Ale moc jsem mu nevěřil. Kolem poledne jsme vyrazili trénovat na trať do Lago di Tesero, kde se jezdí poslední závod Tou de Ski s výjezdem na sjezdovku a tam se nám otevřel úplně jiný svět. Sněhu bylo dost a stopy, jaké jsem ještě letos neviděl. Rychle namazat a šup do stopy! Ale bylo toho víc, co jsem ještě letos neviděl... Po rozjezdu jsem se ohlédl a uviděl svou ženu Lenku, jak se válí na zemi tam, kde Lukáš Bauer bojoval o vavříny a říkal jsem si: "Co já s ní tady budu dělat?" Ale členka Maratón klubu se rychle otřepala a šup do stopy, bohužel v protisměru lyžařské jednosměrky. Bleskově jsem ji musel usměrnit, abych se nestal vdovcem. Pak už ale podlehla kouzlu bílé stopy a já měl čas i na sebe. Uchvácen atmosférou jsem najezdil 15 km. K večeři jsme v penzionu dostali pravou italskou šunku, sýry a výborné pečivo a mé starosti s hladem skončily společně s pytlíkem vloček na dně batohu, kde zůstaly až do konce pobytu.
V sobotu před závodem se řešila "máza". Stoupací vosk jsem otestoval na lehkém pětikilometrovém tréninku. Kluci mazali prášky, ale já se z úsporných důvodů rozhodl pro své. Koupi jsem si totiž na Jizerce sjezdový klidr, který jsem chtěl otestovat. Mazání nebudu popisovat - trvalo 2 hodiny.
Den "D". Neděle 29. ledna. Budíček 5:00, 6:00 snídaně. 6:30 odjezd na start. Start v Moeně. Elita v 8:15, já z šesté vlny v 8:35. Celkem 6600 startujících ve čtrnácti vlnách. Hvězdná jména Řezáč, Koukal, Northug a překvapivě i Neumannová. Jejich start jsem si nenechal ujít. Rychlost neuvěřitelná. Prvních 18 km je do kopce s občasným mírným sjezdem. Obrátka v Canazei, průjezd několika horskými městečky - jedno hezčí než druhé. Všude museli navézt tuny sněhu, protože za normálních okolností to je silnice s běžným provozem. Stihl jsem obdivovat i ledové hory kolem trati, které se vytvořily podobně jako v Karlově Studánce -postupným zamrznutím pramenů. Na obrátce jsem měl průměrnou rychlost 11,4 km/hod. Do 55. kilometru se jelo z kopce, ale sjezd byl zpestřen nepříjemnými krátkými a prudkými výběhy. Průměrná rychlost se zvedla na 14,9 km/hod. závěrečných 13 km bylo trápení a to nás ještě čekal závěrečný tříkilometrový výjezd do Cavaleze s převýšením srovnatelným s výběhem na Bílou horu. Pod kopce čekala fronta závodníků na přemazání. Nechtělo se mi čekat, ale jet dál nešlo. Rozhodl jsem se namazat vlastním voskem. Měl jsem štěstí! Mé snažení viděl nějaký borec, přiskočil a namazal mi vestoje obě lyže tak za dvě minuty!! Prostě profík! Česky jsem mu poděkoval a celkem v pohodě se dostal do cíle. Poslední 3 km s průměrem 8,7. Pocit v cíli se nedá popsat, musí se to prožít.. Opět jsem musel smeknout pře pořadateli. Na krk mi pověsili medaili, pytel se suchými věcmi jsem dostal bez čekání, občerstvení bez front.
Až teprve teď jsem ocenil ubytování v místě cíle. Došoural jsem se do penzionu, osprchoval se a po sprše zjistil, že to s únavou nebude tak hrozné. Začal jsem slavit. Ale to už raději jen v ústním podání.
V závěru mého vyprávění jen krátká zmínka o cestě domů, kdy jsem se napojen i opojen slivovicí kochal pohledem na sluncem ozářené Alpy.
Pepa Kvita
PS: Mám ještě jeden sen, Vasův běh. Splní se?
nahoru